Koncept RAJ - Evoluce vědomí
Lidské tělo se do dnešní podoby vyvinulo díky evolučním procesům. Obecně se říká, že pocházíme z lidoopů. Je potřeba si uvědomit, že ta evoluční linka začala mnohem dříve. A pokud hledáme odpovědi ohledně fungování našeho těla, tak k vysvětlení některých detailů je nutné se podívat až k prvopočátkům života na zemi. Stejně jako naše tělo, prošlo evolucí i naše Vědomí. V tomto případě berme Vědomí jako schopnost vnímat okolí, vyhodnocovat získané informace a na základě toho činit rozhodnutí. Vědomí je neseno nervovým systémem, kdy míra složitosti tohoto systému určuje jak daleko v prostoru a času jsme schopni své okolí vnímat a získané informace zapracovat do našeho rozhodovacího procesu.
Kdysi dávno v naší evoluční linii byl organismus, který měl na jednom konci několik receptorů a na druhém konci pohybový aparát, který uměl dopředu, dozadu a náhodně. Když ten organismus zjistil, že je vpředu něco, co se dá zpracovat na energii, tak se pohyboval dopředu. Když tam bylo něco, co škodilo, tak se pohyboval dozadu, pryč od toho. A když to bylo neutrální, tak se pohyboval náhodně a čekal, na co narazí. Evoluce pak postupně přidávala další a další možnosti jak vnímat i vzdálenější okolí. Rozhodovací proces košatěl, a umožňoval uvažovat dál v prostoru i čase. Nerozhodujeme se jen na užitek v přítomnosti, ale umíme něco dělat s tím, že užitek přijde později.
Díky této postupné evoluci máme v mozku různě stará hodnotící centra, která všechna neustále vyhodnocují okolí a situace námi prožívané. Například máme centrum na rozeznávání modré a zelené. To je z dob, kdy náš prapředchůdce žil v moři, využíval sluneční energii a tak potřeboval vědět, jestli se pohybuje směrem k modré hladině, k životodárnému slunci nebo k tmavému nazelenalému dnu. To znamená, že když v současnosti řešíme jakýkoliv problém, tak toto centrum zhodnotí, jestli v daný okamžik zaznamenalo nějakou barvu ve spektru mezi modrou a zelenou. Pokud ano, tak zhodnotí, jestli to je víc modré – dobré, nebo více zelené – špatné. Je zřejmé, že ve většině případů tato informace moc důležitosti mít nebude a v našem košatém rozhodovacím procesu spíš zanikne. Ale je tam.
V mozku tedy máme krom novějších vyhodnocovacích center, která hodnotí naše vjemy komplexně, i podcentra, která se zaměřují na určitou část vjemu a hodnotí ji samostatně, protože to kdysi bylo nutné pro přežití.
Vědomí, které tvoří vyhodnocovací rámec, tímto procesem prošlo také. A když ten zastřešující rámec vyhodnocování narazil na novou potřebu, která překračovala možnosti toho rámce, tak se rozvinul nový rámec. Komplexnější. Samozřejmě nejprve v nějakém náznaku, který se postupně učil a rozvíjel. Tudíž tyto systémy fungují souběžně. Nemůžete to staré vypnout, když to nové postupně evolučně nabíhá v řádech tisíciletí.
Aktuálně má člověk tři rámce, které zpracovávají informace z okolí a vytvoří tři zhodnocení, rozhodnutí. Nejnovější okruh tedy krom vlastního závěru ještě přihlíží k výsledkům těch dvou. A v případě rozporu musí zvážit, jestli to je tím, že to staré uvažování není tak komplexní a vyhodnotilo to špatně, nebo zda nejnovější model sic komplexnější, ale stále ještě trochu neohrabaný něco přehlédl.
Nejstarší rámec používáme a ladíme v řádech miliard let. Druhý v řádech milionů let. Poslední novinku v řádech tisíců, maximálně v desítkách tisíců let. Je tedy mnoho situací, kdy lze bez obav následovat ty dva starší rámce a novým to jen pozorovat a zvědomovat, abychom to příště dovedli správně vyhodnotit i tím novým a nedocházelo k vnitřním rozporům. Ale pak jsou typy problémů a situací, které přesahují možnosti toho starého, a tam mívá navrch ten nejnovější rámec. Tyto okruhy budu dál nazývat - nevědomí – podvědomí – vědomí. Toto dělení na tři odpovídá i fyziologickému dělení lidského mozku na tři rozdílné části. Plazí, savčí a lidský. Všechny tři rámce ale používají celý mozek.
Nejstarší nevědomí umožňuje rozhodovat Ano – Ne. Bylo dostatečné pro život jednotlivce. Rozhodovací proces – je to pro mne dobré nebo špatné – umožňuje jednotlivci pohybovat se po světě a přežít. A to i v komplexních složitých systémech. Takže omezení není v jednodušším vnímání okolí, ale v tom, že v rámci vyhodnocovacího procesu sleduji pouze svůj zájem.
Tato část svoje rozhodnutí a zhodnocení situace dává najevo skrze životní sílu. Je to jednorozměrné uvažování. Na začátku tam bylo jen - je to silné x je to slabé. Později se objevila intenzita, aby bylo možné vnímat jak moc to je pro mne dobré či špatné. Porovnávat různé možnosti podle intenzity. A postupně, jak jsme se rozhodovali v komplexnějších a komplexnějších prostředích, se objevovaly pocity. Ty umožnili rozlišit to dobré či špatné v různých oblastech. Tím zase možnosti a složitost rozhodovacího procesu stoupl. Ale stále se to ještě řadilo na jednu osu.
Další, již složitější část – podvědomí – umožňuje vytvářet spolupracující celky –stáda, smečky, tlupy, kmeny, společenství….. Rozhodovací proces již zahrnuje dva aspekty. Je to pro mne dobré? Ano – Ne. A je to dobré pro soudržnost celku, kterého jsem součástí? Ano – Ne. Snaží se nalézt řešení dobré pro mne i pro mé spolupracující okolí. V případě, že takové řešení neumí nalézt, tak podle svého nastavení upřednostní buď sebe, nebo celek. Tato část svoje rozhodnutí a zhodnocení situace dává najevo skrze emoce – pocity. Umožňuje to uspořádávat vztahy ve společnosti. To je dvourozměrné uvažování. Na začátku tedy nový systém využil základní pocity seřazené na jedné ose. Bylo jich už dostatečné množství na základní pokrytí plochy (dva rozměry tvoří plochu). Postupně se přidávaly nové pocity a zpřesňoval se význam.
Nejnovější rámec je vědomí. To umožňuje zaujmout spolupracující postoj i vůči ostatním celkům, kterých nejsem součástí. Rozvinul se v období, kdy naši předci neměli až zas takový problém s přežitím za svoji tlupu. Díky své druhové dominanci došlo k přemnožení a jednotlivé tlupy na sebe narážely. Bylo dlouhé období obrovského násilí mezi jednotlivými tlupami a bylo potřeba uspořádat vztahy mezi těmito celky jinak než bojem. Tato část svoje rozhodnutí a zhodnocení situace dává najevo skrze myšlenku formulovanou slovem. Slova používal i starší rámec, ale jen na komunikaci. Tím, že vytvořil dostatečný počet slov, tak umožnil novému rámci je využít jako nosný prvek s dostatečnou pestrostí, aby pokryl prostor. Tři osy tvoří prostor. Posun z komunikace k přemýšlení si můžete představit jako proces při učení cizího jazyka. Na začátku se učíte slovíčka a umíte se omezeně domluvit. Při dosažení určité komplexnosti začnete v tom jazyku i přemýšlet. Tenkrát ale nebyl ten rodný jazyk.
Vědomí je tedy trojrozměrné. Respektive umožňuje být. To se zatím učíme. Rozhodovací proces již může zahrnovat tři aspekty. Je to pro mne dobré? Ano – Ne. A je to dobré pro soudržnost celku, kterého jsem součástí? Ano – Ne. A je to dobré pro uspořádání vztahů mého spolupracujícího okolí s ostatními celky, kterých nejsem součástí? Ano – Ne.