Koncept RAJ - Evoluce vnímání Boha
Pokud chcete mít nějaký proces plně pod kontrolou, tak potřebujete zcela chápat, jak to funguje, jaká to má pravidla a musíte mít veškeré informace o všem, co do toho procesu vstupuje a má na něj vliv. U jednoduchých procesů to nebývá problém. Třeba když si chcete ukrojit chleba. Máte chleba, nůž, prkýnko a svoje tělo s funkční motorikou. To lze mít pod kontrolou. Ale jakmile se jedná o něco složitějšího, do čeho vstupují jiní lidé, zvířata, počasí, nám neznámé fyzikální jevy a kdo ví co ještě, tak ta kontrola nad tím procesem rapidně klesá.
Ohledně pravidel tohoto světa již věda a lidská zkušenost udělala velký posun. Informace o aktérech a vlivech teď bývá to slabé místo, které nám bere jistotu. V ten moment začínáme pracovat s předpoklady, zkušenostmi, statistikou, intuicí, odhadem, vírou….. V dobách, kdy bylo vědomí čerstvá novinka, musela ta nejistota být obrovská. Lidé sice následovali své podvědomí, ale potřebovali to nějak uchopit ve vědomí. V podvědomí cítili, že svět má pravidla, a dokázali v něm celkem úspěšně žít, ale nedokázali je pojmenovat a uchopit v myšlenkách. Dělali mnoho intuitivních rozhodnutí a v myšlenkách nedokázali predikovat, jak to dopadne. A nedokázali ani vysvětlit, proč některé věci dělají. Dnes by lovec třeba řekl. Šel jsem ulovit jelena. Našel jsem stopy v hlíně, které jsem následoval. Byly tam čerstvě olámané větvičky. Daleko před sebou jsem uviděl palouček, kde by se mohl pást. Zjistil jsem, odkud fouká vítr, nadešel jsem si to, aby mne necítil. A ulovil jsem ho. Tehdy by řekl. Šel jsem ulovit jelena a ulovil jsem ho. To mezi tím nedokázal pojmenovat, protože následoval své instinkty a zkušenosti zcela prost myšlenek. Pocit, že svět má pravidla, ale já je nedokážu ve vědomí uchopit, a pocit, že vím jak dosáhnout cíle, ale nedokážu to ve vědomí popsat a v případě neúspěchu identifikovat chybu, vyústil v koncept Boha. Bůh jsou pravidla, která toužíme poznat. Bůh mi umožnil, dovedl mne k….. A pokud to nedopadlo dobře, a nedokážu identifikovat, kde se stala chyba, tak to Bůh neumožnil.
Koncept Boha pomáhá vědomí pracovat s částečně poznanými pravidly, se kterými je nuceno pracovat s omezenými informacemi. A když věřím, že mi Bůh něco umožní či přinese, tak vlastně říkám: Věřím, že mé podvědomí má stejný cíl jako vědomí a ví jak se k němu dostat. Víra v Boha samotného je víra, že tento svět má pravidla a řád.
Lidské vědomí nemá u každého stejnou kvalitu. Někdo je bystrý a chápe pravidla – systém i u hodně složitých procesů. Někdo je bystrý méně a i u pohybu měsíce po nebi nedokáže pochopit, že to má jistou pravidelnost a řád. Vnímá to jako chaos a změť náhod. Tu je celý, tu je ho kousek, občas je vidět ráno, občas večer. Ale každý, bez ohledu jak bystré vědomí má, vnímá nějakou problematiku, kde již ten řád není schopen vnímat. A tam se to dělí. Sice ten řád nejsem schopen pochopit, ale jsem přesvědčen, že tam je. Jen má omezená bystrost mi nedovoluje to uchopit. Věřím v Boha. A nebo ten řád nevnímám, a je to pro mne oblast chaosu a náhod, v které jsem nucen žít. V Boha nevěřím.
V průběhu doby, jak se vědomí učilo a rozšiřovalo, měnila se i představa o Bohu. Na počátku byl Bůh ve zvířatech, stromech, větru, slunci a v mnoha dalších věcech. Bohů bylo tudíž mnoho. Když už toto nebyla taková záhada a poznání lidí se posunulo, tak se Bozi také posunuli. Do nějakých nedostupných míst, často s nějakou pololidskou podobou. Z hor a moří vládli tomuto světu, a každý Bůh měl na starosti nějakou oblast působení. Po té se poznání opět posunulo a Bohu bylo vyčleněno místo na nebesích. A také je již jeden. Jsou tady nějaká jednotná zastřešující pravidla, která se v různých oblastech života a v různých formách projevují různě, ale pravidla jsou stejná. Jednotící prvek nad tou různorodostí.
Má to ještě malinký háček. Lidé z různých koutů světa mají ten jednotící prvek zformulovaný po svém. A tak těch jediných bohů na nebesích je z perspektivy celé planety vícero. Jenže dnes na nebesa lítáme již celkem běžně. Pozorujeme vesmír miliardy světelných let daleko a postupně ho poznáváme. Bůh se posunuje za hranice vesmíru. Do říše kvantové fyziky. Ta náš vesmír nejen obklopuje, ale i prostupuje.
Otázky tedy zní: Je Pozorovatel jen hypotetický náhodný bod, a jen konstruujeme představu, jak by náš časoprostor vypadal, kdybychom se na něj dívali z tohoto bodu?
Je Pozorovatel nějaká entita, která to pozoruje? Vznikl náš časoprostor náhodným jevem v kvantové polévce, nebo tomu Pozorovatel nějak pomohl? Má nějaký cíl, nějaký záměr proč to dělá? Pošťouchl to jen na začátku a dál to jen pozoruje? Nebo ovlivňuje náš svět, aby dosáhl svého cíle, ať už je jakýkoliv?
Za současného stavu lidského poznání a v duchu tradice bych Pozorovatele nazval Bohem. Zároveň je ale potřeba říct, že drtivá většina problémů, které lidstvo v současnosti řeší je v rukou a v moci lidí. A to na všech úrovních. Problémy mezi ideologiemi, státy, regiony, komunitami, rodinami, jednotlivci a i vnitřní problémy jednotlivců samých jsou problémy lidí a je na nich, co s tím udělají. Vztah k přírodě a planetě je také plně v moci lidí. Nečině čekat, případně dál to mrvit tak jak jsme zvyklí do teď, a čekat, že do toho vstoupí Bůh a zachrání to, je cesta do pekel.
Je na každém, jestli dostatečně pochopí tento svět a na té své úrovni ho posune lepším směrem. Tady ovšem narážíme na problém, že není celosvětová shoda, co ten lepší směr je. Momentálně jediný rozumný společný cíl je – Přežít jako lidstvo. To je cíl, který určuje, zda ten posun světa, ať je třeba sebemenší, je směrem k tomuto cíli či nikoli. Abychom mohli poznávat svět a Boha, tak musíme přežít. A protože plné poznání je ještě hodně daleko, tak holt nemůžeme uvažovat v osobní rovině v řádech desítek let. Je potřeba uvažovat na úrovni lidstva v řádech mnohem větších. V této hře jsou staletí mrknutí oka a tisíciletí mávnutím proutku. A je potřeba, abychom se jako lidstvo do té doby zcela nevyhubili. Evidentně to je v našich silách.
Můžeme doufat, či věřit, že nám s přežitím Bůh pomůže, ale tu iniciativu a hlavní část musí odpracovat lidi. A určitě nelze spoléhat na to, že nás tam Bůh dovede. Ve smyslu – věřím, že mé podvědomí má stejný cíl a ví kudy tam. Podvědomí a pocity jsou k uspořádávání vztahů v menší komunitě. Větší celky, zhruba nad 300 lidí, již přesahují možnosti tohoto rámce. A uspořádávat vztahy mezi celky je už zcela mimo jeho možnosti. Pokud tuto problematiku budeme řešit podvědomím – srdíčkem, tak to povede k obrovskému násilí a přežití lidstva bude na vlásku. Racionální úvaha ve vědomí je cesta, která může vést ke zdárnému konci. To, že obsahuje mnoho neznámého, a ani zdaleka to nelze mít pod kontrolou, je zřejmé. A proto přizvat Boha a věřit, že nám bude nakloněn, je zcela na místě. Když nic jiného, tak to pomůže zbavit se strachu a vyrazit na tuto cestu s klidnou myslí. Bude potřeba.