Koncept RAJ - Jsoucno
Pokud se začneme zabývat jsoucnem, bytím, naší existencí hlouběji, tak záhy zjistíme, že nedává smysl se zabývat jen tělem. Je potřeba do toho zahrnout i vědomí, podvědomí, nevědomí, autopilota, náš otisk v Čase a také pouto mezi naší podobou v Prostoru a naším otiskem v Čase. Celý tento souhrn je jsoucno. Ještě tam je Já, ale o tom později samostatně. Tento souhrn, to jsoucno, nám umožňuje prožitek bytí. Ten prožívá vše na světě. Jakákoliv entita. Není to lidská výsada. Zvíře ho má taky, jen mu v tom souhrnu chybí vědomí, případně i podvědomí, tak to nemá zformulováno do myšlenky. Jen nemá jednu či dvě části z toho souhrnu. Kámen toho má ve jsoucnu ještě méně. O struktuře jsoucna galaxie zatím nevíme téměř nic. Prostě každý záchvěv energie v Prostoru provázaný se svým otiskem v Čase má svůj prožitek bytí. Jen je různě komplexní, prožitý, zformulovaný.
Výsadou lidí je, že tento prožitek můžou uchopovat vědomím a formulovat do myšlenek. O těle, coby nositele našeho jsoucna, toho víme již celkem dost. Ještě tam je mnoho k objevování, ale lidé v tomto směru vyvíjejí poměrně dost úsilí, takže komplexní poznání je otázkou času, a je na dobré cestě. O otisku v Čase a o poutu nevíme téměř nic. Uchopení tohoto ve vědomí nás teprve čeká. Ještě tam je vědomí, podvědomí a nevědomí. Souhrnně Vědomí s velkým V. Tam je v současné době těch interpretací vícero a je v tom trochu zmatek. Jak to tedy uchopit z pohledu tohoto konceptu?
Vědomí je vyhodnocovací aparát, který sbírá informace ze svého okolí, má svůj cíl, případně vícero cílů, a snaží se tyto cíle dosáhnout. Má ale tři rámce a nejnovější vědomí není zatím plně rozvinuto. V důsledku toho tam dochází k vnitřním rozporům, neporozumění, zmatku a nejistotě.
Sběr informací. Starší rámce pozorují tento svět již hodně dlouho a pracují s mnohem širším spektrem informací než vědomí. Zpětnou vazbu o těchto vjemech dávají najevo životní sílou a pocity. Často se stává, že máte nějaký pocit, intuici, ale nedokážete říct proč. Třeba potkáte dva lidi a jeden vám je na první pohled nesympatický. V racionální úvaze ale nedokážete říct, v čem je mezi nimi ten rozdíl. Je to tím, že podvědomí má o nich mnohem více informací než vědomí. Proto je dobré to vnímat a zvědomovat. Je to jako s jakýmkoliv učením. Ze začátku to jde ztuha, ale časem se z toho stane rutina. U něčeho si na tu rutinu počkáme mnoho generací, ale jsou věci, které se dají zvládnout i v rámci jednoho života. Třeba řeč těla. Tu podvědomí ovládá perfektně. Je to zformulované a popsané. Naučit se to a posunout to do vědomí může každý. Nebo se můžete promeditovat k tomu, že uvidíte auru. K tomu asi nějaké postupy jsou, ale to že se vám to podaří, není jisté. Vyhledávání informací v Čase je také disciplína, která na zvědomění čeká. S vědomím jsme na začátku učení a postupem doby bude to portfolio informací mnohem širší, než si dovedeme představit.
Cíle. Před vědomím byl ten hlavní cíl jasný. Přežít. A to nejen jako jedinec, ale i jako druh, což vede k chuti rozmnožovat se. Moc se neobjevovaly dílčí cíle, které by nějak nesouvisely s tím hlavním cílem. Shánění potravy, rozmnožování, odpočinek, hra jako prostředek k tréninku a učení se, aktivity k udržení komunity. Dobrá teorie, která leccos vysvětluje je Sobecký gen. Dnes ale většina lidí nepotřebuje sto procent úsilí a pozornosti na dosažení tohoto cíle. Jsou na světě místa, kde lidé potřebují veškerý svůj čas na zajištění jídla, místa na spaní a aby je u toho nikdo nezabil. Pro ně jsou nějaké nesouvisející cíle luxus, který si nemohou dovolit. Když budou půl dne psát báseň, tak to nepřežijí. Takových míst je na zemi ale málo.
Drtivá většina lidí má nějaký čas na to, aby jen tak lelkovali, nebo si vymysleli nějaký cíl. Nějakou nadstavbu nad to nejnutnější. Naše vědomí nám to umožňuje. Vytvořit, nebo se naučit něco, co mi ulehčí, zefektivní a zkrátí dosahování toho nutného je taková logická první oblast. Poskytne to prostor na další cíle. Příjemné na cílech je, že Vědomí dosažení cíle odmění. Životní sílou, dobrým pocitem, spokojeností. Stejnými nástroji vás i k němu vede. Když se blížíte, je to pozitivní, když vzdalujete, je to negativní. Problém je v tom, jak je těch cílů celkem hodně, tak se stává, že některé jsou protichůdné. Chcete chodit na výlety za sluníčka, a máte zahrádku, která potřebuje déšť. Vědomí je pak v rozpacích, jak vyhodnotit déšť. Vůči jednomu cíli to chce odměnit, k tomu druhému vám pošle negaci. To se týká i podcílů k nutnému. Vedou k tomu různé strategie a můžete mít dvě, které nějakou konkrétní situaci budou hodnotit protichůdně.
Další háček je v tom, že zdaleka ne všechny cíle si uvědomujeme. Něco nabereme po předcích, dost toho nasbíráme v dětství. A i když některé byly ve vědomí, tak se stane, že protečou do podvědomí či nevědomí a my časem na ně ve vědomí zapomeneme. Ale v těch hlubších rovinách jsou a podvědomí či nevědomí vás pak životem vede k něčemu, o čem ani nevíte. Nebo vědomě chcete něco dělat, ale nevědomí vám vypne životní sílu, protože to je v rozporu s nějakým jeho cílem.
Do toho ještě vstupuje problém nekonkrétních, obecných, jasně nedefinovaných cílů. Chci se mít lépe, mít peníze, dělat něco častěji…… U nich nelze dojít uspokojení a zároveň je lze dosáhnout hned. Například mít peníze. Co to znamená? Když šáhnu do kapsy a vytáhnu tři koruny tak můžu zažít euforii, protože jsem právě dosáhl svého životního cíle, nebo můžu propadnout depresi, protože to je žalostně málo, a rozhodně to neznamená mít peníze. A je jedno, jestli to budete hodnotit u třech korun, nebo u miliardy. Vědomí to nemá možnost zhodnotit. Pokud mu vědomým rozhodnutím neoznámíte – Cíl je splněn – tak na něj bude navždy pohlížet jako na nesplněný cíl. Mít cíl, který nelze naplnit, nevede ke spokojenosti. To se tedy týká i těch konkrétních. Tam ale nejde o „šílenost či nereálnost“ toho cíle. Možnosti tohoto světa jsou nedozírné. Jde o to, jestli vidíte tu cestu k tomu. Nebo v ní pevně věříte (cítíte, že podvědomí ví kudy). Pak to funguje. Jakmile ale tu cestu nemáte, nebo alespoň směr, tak Vědomí je zmatené, kouká na možnosti a není schopno zhodnotit, zda to k tomu vede. To je rozdíl mezi snem – cíl bez náznaku cesty, a vizí – tam je směr kudy vyrazit. Pro někoho je let na Mars vizí, pro jiného je snem dojít do sámošky nakoupit (ve smyslu bylo by to hezké, ale vůbec nevím jak to udělat).
Rozhodně je dobré o svých cílech vědět a udělat si v nich pořádek. Čím jich je méně, tím více energie těm jednotlivým cílům můžete věnovat. Moc cílů to rozmělní a snižuje to šanci, že dojdou naplnění. Pokud vám nejde škrtnout jeden z protichůdných cílů, tak jim dejte různou prioritu, důležitost. K tomu méně důležitému budu směřovat, až když budu mít splněno u toho důležitého. Vědomí má rádo řád. Uspořádejte si své cíle do pyramidy do jednotlivých pater podle důležitosti. Na špičce by mělo být „přežít“. Dál dle libosti. Vědomí vás odmění.
Vyhodnocovací aparát. Každý okruh Vědomí má mnoho tvrzení o světě. Oheň pálí, když upadnu tak to bolí, na tomto nejde vydělat, jsem neschopný, se sousedy je vždy problém, všichni lidé jsou v jádru dobří, po jaru přichází léto…… Ty jsme nastřádali prostřednictvím našich osobních zkušeností, nebo jsme je přebrali od ostatních. Osobní zkušenost je vždy komplexnější, ale zase některé zkušenosti jsou natolik nepříjemné, nebo vedou k tak nepříznivým důsledkům, že je lepší tu komplexnost oželet, a věřit těm, co to prožili. Také máme omezený čas, a nemůžeme prožít vše. Proto je dobré to trochu korigovat a některé prožitky, ke kterým směřujeme si odepřít. To kritérium ale není příjemné vs. nepříjemné. Ta otázka zní. K jakému poznání mne to vede? Není lepší toto poznání přebrat od jiných, co to již prožili?
Dále tam je manuál, co dělat v určitých situacích. Těch návodů je hodně. Mám hlad a mám jídlo, tak se najím. Rozsvítí se zelená na přechodu, tak jdu. Mám promluvit k více lidem, vždy ztratím řeč. Dítě přinese špatnou známku, rozčílím se. Válí se někde propiska, vezmu si ji…… Tyto návody si také nastavujeme vlastní zkušeností, nebo je přebereme. U té vlastní zkušenosti je klíčový první prožitek nám neznámé situace. Když se to stalo poprvé. Vygenerujeme nějaké řešení, nějak to prožijeme, a to si zapíšeme jako vzorové řešení. K tomu většinou i přibude vícero tvrzení.
Třeba se stane, že ve třech letech jíte poprvé v životě bábovku, a u toho vás poprvé v životě píchne včela. Rozbrečíte se, a co nejrychleji běžíte za maminkou. Většina lidí, si tento prvotní návod řešení zaktualizuje. V dospělosti nebrečí, protože to vlastně až tak moc nebolí a v klidu odejde si na to něco namazat. Dost návodů ale zůstane v té původní podobě. No a některá přiřazená tvrzení si také opravíte, jiná ne. Ty ve vědomí jdou měnit tak nějak přirozeně. Časem zjistíte, že ne u každé bábovky je včela. Ale tvrzení v podvědomí či nevědomí se samy přirozeně obnovují daleko méně ochotně. A tak se stane, že se vám propojí vůně té bábovky s bolestí, a pokaždé, když ucítíte tu vůni, máte nepříjemný pocit, strach nebo úzkost. S tím se dá žít celkem dobře. Té vůni se straníte a je to. Až do momentu, kdy jediná možnost zaměstnání široko daleko je v pekárně, kde pečou ty bábovky. Pak je dobré si to opravit. Metod jak to udělat je vymyšleno celkem dost, a každý si může vybrat dle chuti.
Poměrně efektivně to lze udělat tak, že si představíte, jak jste v té pekárně a máte špatný pocit. Protože jste na epizodu z dětství dávno zapomněli, tak vlastně netušíte, z čeho ten strach, úzkost a špatný pocit vychází. Zeptáte se tedy – Co mi ta tom vadí teď? Vůně. Ptáte se dál. Co mi na té vůni vadí? Bolí to. To opakujete do té doby, než si na tu otázku odpovíte tím samým. V tomto případě tedy – Co mi vadí na Bolí to? No že to bolí. Máme tedy klíčové slovo a hledáme prvotní nastavující zážitek. Ptáme se tedy - Kdy se to stalo poprvé? – Bolí to. Ve Vědomí ta informace je, a pokud se tomu nebudete bránit, tak se vám to vybaví. Když to budete dělat poprvé, tak to vybavování může jít ztuha. Pomoct vám může třeba svalový test. Dá se to ale nacvičit a vybaví se to hned. V tomto případě to bude. Jo ve třech letech jsem jedl bábovku a píchla mne včela. Pak se nacítíte na tu situaci a opět se zeptáte. Co mi na tom vadí teď? V tomto případě to bude – bolí to. Jakmile máte to klíčové slovo potvrzené, znovu si představíte tu prvotní situaci a řeknete – Bolí to, opravit. To uložené tvrzení – tato vůně bolí – zmizí. Není potřeba v tom hledat něco složitého. Máme v mozku uloženou informaci a vědomým rozhodnutím ji změníte. Znovu se nacítíte na tu situaci, zjistíte, že ten nepříjemný pocit tam již není, nebo je slabší. Pokud úplně nezmizel, tak se zeptáte – Co mi na tom vadí teď? Vytane vám třeba – Bzučí to. Opravíte to a znovu zkontrolujete. U složitějších situací tam může těch slov být víc. Opakujete ten proces, dokud z té situace nemáte dobrý pocit. I když v té pekárně bylo klíčové slovo – Bolí to, tak v tom prvotním zážitku nemusí být na prvním místě. A nejdříve vám to dá – Bzučí to. To je v pořádku. Opravíte bzukot a Bolí to se objeví ve druhém či dalším kolečku. Poté můžete bez obav vyrazit do nového zaměstnání a nebudete zažívat každodenní muka. Pokud se nemůžete dopracovat na prvotní zážitek, tak to opravte s představou té pekárny. Také to funguje. Výhoda dopátrání prvotního zážitku je v tom, že toho opravíte víc. Jednak tam můžou být další detaily, které nesouvisejí s tou vůní, a také se ten prvotní zážitek může propisovat do dalších tvrzení a návodů, které jste nastřádali později. Hraje v nich nějakou dílčí roli vůně, bolest, bzukot. Opravením prvotního zážitku pořešíte celý strom těch tvrzení a návodů. Opravením v té pekárně pořešíte jednu větvičku toho stromu.
Pokud chcete opravovat v nevědomí, tak se ptáte – Co mi na tom bere sílu teď? A při představě té situace, či prvotního zážitku, se nesoustředíte na pocity, ale na životní sílu. Pouze zda je to silné, nebo slabé. A jak moc.
Ještě k přejatým tvrzením a návodům. Oproti těm vlastním jdou i před vaše narození. Od početí do porodu jste propojeni s maminkou a ke konci máte už i vlastní vjemy. Takže situace prožívané matkou vnímáte skrze ni a přebíráte její tvrzení a návody, které si propojujete s těmi situacemi. Dále tu jsou tvrzení a návody předávané přes generace. Abych se držel toho původního příkladu, tak si představte, že ta včela nepíchla vás, ale vaši prababičku. A z nějakého důvodu se to povedlo předat až vám. V některých případech to samozřejmě může jít daleko hlouběji do minulosti. U přebraných tvrzení a návodů nehledáte okamžik, kdy jste to přebrali, ale ten původní prožitek, který byl na začátku toho předávání.
Ohledně našich otisků v Čase, a co se s nimi děje po smrti, zatím nevíme téměř nic. A tak nevíme, zda se ten otisk bez těla nějak propojí s nově počatým tělem. A zda si sebou nese nějaká svoje tvrzení a návody. Každopádně když budete hledat prvotní zážitek, a povede vás to před narození, k vašim předkům, minulým životům, verzím, otiskům, tak se toho nebojte. Jde o to, domluvit se s vaším vyhodnocovacím aparátem, o které části se bavíte. Převést to na slova, tedy do vědomí. A pak se rozhodnete, zda to chcete vědomým rozhodnutím změnit, nebo si to ponechat. S tím souvisí otázka, jak moc opravovat? Představte si to tak, že souhrn tvrzení a vzorců jsou rozdané karty, které jste dostali. S každou kombinací karet lze zahrát důstojnou hru. Třeba ne vítěznou, ale důstojnou určitě. Pokud plně akceptujete to co máte v ruce a zvolíte vhodnou strategii, tak můžete být na konci hry spokojeni. Tady v té hře, ale máte možnost kartu, která vám nevyhovuje, odhodit. A vzít si z balíčku novou. Jen mi přijde škoda, pro všechno to vyměňování a opravování, zapomenout hrát tu hru, a překvapeně pak koukat, že hra je u konce, a vy jste ani nestihli hrát. Bezhlavě měnit, když vidím čtyři karty z tisíce, co mám v ruce, také není úplně ono. Poznat jich co nejvíce, zvolit strategii a směr, a pak uvážlivě tu a tam něco vyměnit. Doladit to tak, aby mne na té cestě něco významně nebrzdilo, či netýralo.
Ještě se může stát, že máte nějaký negativní prožitek a nejde vám opravit. Nebo ho nechcete opravit. Bylo to hrozné a je v pořádku, že to vnímám jako hrozné včetně pocitů a životní síly. Nebudu si to opravovat na to, že je to ok. Ale ten prožitek se vám vrací, při mnohých situacích s byť jen minimálním náznakem toho původního prožitku se vám to vybavuje. Omezuje vás to i v situacích, o kterých ve vědomí víte, že nijak nesouvisejí a opakování toho původního zážitku má naprosto zanedbatelnou pravděpodobnost. Představte si tu původní událost, plně se na ní naciťte. A řekněte. Plně tuto zkušenost přijímám, je to mojí součástí, je v pořádku, že to vnímám jako špatné, je to v minulosti, byla to jednorázová zkušenost, je to uzavřené. Tím ve Vědomí zmizí předpoklad, že se to bude opakovat. Dobré je, že co nejde opravit, lze takto uzavřít. Co nejde uzavřít, jde opravit.
Autopilot. Vědomí se chová maximálně úsporně a musí pracovat se svou omezenou kapacitou. Vnímáme tak daleko v prostoru a čase, že těch informací, které by se daly vnímat, je mnohonásobně více, než jakou máme kapacitu. Také počet zhodnocení a rozhodnutí za daný čas je omezen. Aby Vědomí maximalizovalo využití našich omezených kapacit, tak rutinní opakující se jevy a procesy přesune do autopilota. Tím si průběžně uvolňuje kapacitu toho bdělého okruhu. Autopilot pak vnímá ty často opakující se jevy, aby i nadále Vědomí mohlo pracovat s tou informací, že to tam je, ale již k tomu vjemu nedostáváme zpětnou vazbu. Ani v pocitu, ani v myšlence. Míjíte strom a vlastně ho nevnímáte, protože stromy potkáváte běžně. Autopilot ho ale zaznamená. Jen vám o tom nedá vědět. Do Vědomí ho pustí, jen když je na něm něco zajímavého, zvláštního, chtěného. Autopilot to vyhodnotí, že to nepatří do rutiny a postoupí to k prozkoumání do Vědomí. Nebo máte nějaký požadavek od Vědomí a autopilot vám udělá předvýběr a Vědomí jen zkontroluje ty nabídnuté možnosti. Třeba pojmete cíl najít dub. Rozhlédnete se, aniž by jste identifikovali všechny stromy v dohledu, tak vyberete dub. Pokud hledáte dub zcela výjimečně, tak ten předvýběr bude obsahovat všechny stromy v dosahu. Vědomí ušetří to, že nemusí hodnotit, jestli není dub to auto, které také vidíte. Pokud ale dub budete hledat denně, tak ty ostatní stromy ani vnímat nebudete.
Problém je v tom, že přesun do autopilota jde poměrně svižně, a on pak již nedává hodnotící zpětnou vazbu ve formě životní síly, pocitu ani spokojenosti. Šetří to sice kapacitu Vědomí, ale ubírá to na vděku a úžasu. To vede k honbě za něčím novým, což komplikuje snahu o dlouhodobou udržitelnou stabilitu. Vyžaduje to tedy trvalé úsilí ve smyslu přetahování informací zpět z autopilota do Vědomí. Abychom neustále byli schopni žasnout nad tím, že ty věci jsou. U těch dobrých si připomínat vděk, za to, že se nám jich dostává. U těch špatných, abychom je nepřestali vnímat a nepřestali se je snažit změnit. V rámci zachování duševního zdraví u těch negativ je dobré to dávkovat uvážlivě. Jen to na co máme dosah a je šance na změnu a jen v míře kterou uneseme. Týrat se pro nás neřešitelnými problémy přidanou hodnotu nemá. Děkovat můžete bohu, sobě, komunitě, celku, vesmíru. To je jedno komu. Jen ať to nezapadne v autopilotovi.
Když to Jsoucno shrnu, tak je to přirozený jev, který k tomuto světu patří. Čisté bytí je dané, ale části, které nám zprostředkovávají prožitek toho bytí, jsou u každého jiné, a v případě potřeby se dají měnit.
Prožitek čistého bytí oproštěný od Vědomí je obohacující zážitek. Přinese to vědomí sounáležitosti a propojení s celým vesmírem. Obnáší to ale dlouholeté úsilí, protože oprostit se od Vědomí nejde úplně snadno. Nebo to vyžaduje nějaký chemický zásah, který to Vědomí dočasně vypne. Látky na to jsou. Některé jsou více bezpečné, některé méně. Nějaké riziko to ale nese vždy. Ještě můžete prožít něco hodně blízkého smrti, ale to si dobrovolně navozovat nechcete. Je tu ale možnost ten fakt té propojenosti a sounáležitosti přijmout a plně akceptovat vědomým rozhodnutím. I bez toho osobního prožitku.
Tělo je úžasný nástroj, který máme. Je dobré ho znát a přiměřeně se o něj starat, aby nám mohlo sloužit. S Vědomím to je stejné. Poznat ho, pochopit jak funguje, ozdravit ho, aby nám dobře sloužilo na cestě životem. Celé Jsoucno, včetně částí o kterých jen tušíme, pozorovat a zvědomovat. A nezapomínat žít.