Koncept RAJ - Prostor
Sám prostor má nějaké vlastnosti. Je trojrozměrný. Světlo se tu šíří konstantní rychlostí. Také se zakřivuje, deformuje. Je to tedy nějaká „substance“ ve které se pohybujeme. Jednotícím prvkem všeho co můžeme pozorovat je energie. Hmota, světlo i jiná záření lze přepočíst a vyjádřit v množství energie v tom obsažené. Jednotícím pohledem na tu různorodost projevů energie v prostoru je pohled skrze vibrace. Prostor může vibrovat v rámci svých tří rozměrů a k tomu i do čtvrtého rozměru. Může vibrovat na místě, nebo se šířit vlněním. Také se může prostor deformovat různými způsoby. Díky tomu, že prostor má nějaké vlastnosti a ty má jednotné v celém svém objemu, tak na té základní spodní úrovni je nemnoho základních typů vibrací. Tyto základní vibrace se různě kombinují, propojují, spojují do složitějších vzorců. Tyto shluky vibrací pak vnímáme například jako hmotu. Třeba atom vodíku, nebo železa. O mnoho složitější shluk vibrací pak jako kámen, strom, vodu, své tělo, slunce.
Na hmotu lze tedy pohlížet jako na specifickou vibraci prostoru samotného. Běžná představa o atomu je, že tam jsou protony, elektrony a neutrony, a ty kolem sebe nějakým specifickým způsobem obíhají. Zkuste si místo té každé kuličky představit lokálně vibrující prostor, kdy ta lokální vibrace se umí pohybovat prostorem, tedy obíhat kolem jiné lokální vibrace. Celé to drží pohromadě díky zakřivení prostoru do čtvrtého rozměru. Je v prostoru důlek, v rámci kterého se to celé odehrává a díky němu to drží pohromadě. Takový koncept bude totožný s tím běžným, jen místo definování vlastností jednotlivých kuliček a jejich vztahů mezi sebou, budete definovat vlastnosti lokálních vibrací a jejich vztahy. Bude to sice matematicky a výpočetně složitější, ale některé aspekty by tam mohly být vidět lépe. Stejně jako u světla – přenosu energie odněkud někam – , kde podle potřeby o něm uvažujeme jako o vlnění – vibraci – nebo jako o pohybu fotonu – kuličky - ,tak u hmoty můžeme používat obojí. Některé představy a výpočty nám půjdou snáze s kuličkami, některé s vibracemi. Stejně to je jen lidský pokus o popsání faktu, že vše co pozorujeme je energie. A podle toho, jak velká je, a jaké vlastnosti ta energie má, se nám jeví jako nějaká konkrétní hmota. Třeba stůl.
Světlo a obecně elektromagnetické záření je přenos energie prostorem. Vznikne vibrace, která se šíří prostorem. To co vibruje, je prostor sám. Prostor má stejné vlastnosti v celém svém objemu a tak se světlo šíří konstantní rychlostí. Představa o světlu jako o vlně je zjednodušující. Vlna by odpovídala šíření ve dvourozměrném prostoru. My ale žijeme ve třech rozměrech. Světlo se tedy šíří šroubovicí. Krom toho, že to je přirozenější představa, tak i matematicky při popisu pohybu fotonu to bude jednodušší než po vlně. Šroubovici si definujeme jako přímočarý pohyb po ploše zakřivené do válce. Asi jiná problematika, kdy prostor nevibruje jen v jedné ose – vlna - , ale ve dvou na sebe kolmých osách – šroubovice - , bude výpočetně složitější, ale dnešní možnosti jsou celkem široké. Třetí osa pak určuje směr šíření vibrace.
Posun ve vnímání světla z vlny na šroubovici je důležitý. K mnoha věcem směřujeme po šroubovici. Pokud to zjednodušíme na vlnu, tak to pak vnímáme jako střídání růstu a krize. Tedy střídání dobrého a špatného. Po šroubovici se také střídají období. Ale ne ve smyslu směřuji k cíli, a vzdaluji se cíli. Všechna období směřují k cíli, jen mají různou náplň, požadavky, potřebné práce, úkoly. Krize není něco špatného, co mne vzdaluje od cíle. Pokud ji přijmu a využiju ten čas správně, tak mne posune k cíli stejně, jako kterékoliv jiné období.
Hranice vesmíru. Ty jsou dvě. Vnější a vnitřní. Ta vnější je taková intuitivní. Prostor se rozprostřel do nějaké velikosti a za okrajem Prostoru je kvantová polévka. Jde tam matematicky popsat, že nějaké dva body jsou vůči sobě v nějaké pozici a vzdálenosti ve smyslu našeho vnímání prostoru. Ale není tam to předivo Prostoru, které má vlastnosti tak jak je známe. Jaké vlastnosti to tam má, můžeme zatím jen tušit. Pravděpodobně bude mít vícero rozměrů a přesun energie nebude omezen na rychlost světla.
A pak je vnitřní hranice. Předivo Prostoru si představte jako trojrozměrnou síť, kde jeden dílek, jedno oko má všude ve vesmíru v nezakřiveném prostoru stejnou velikost. Je to hranice mezi standardní a kvantovou fyzikou. Energie nad tuto konstantu již rozechvívají to předivo. Přesahují to oko. Tyto vibrace se nám pak jeví podle toho, jakým způsobem to předivo vibruje. Energie pod tuto konstantu umějí procházet skrze ty oka, aniž by na to předivo měly vliv. Samozřejmě, že i ta malá energie může občas narazit do toho přediva a svojí energii předat. Ale mnoho procesů se tam odehrává bez interakce s Prostorem. Za vnější hranicí vesmíru tedy platí kvantová fyzika, ale není omezena na malé energie. Ty procesy tam probíhají i v daleko větších objemech energie. A chybí tam ta interakce s Prostorem.
Gravitace. Je způsobena zakřivením Prostoru do čtvrtého rozměru. To je mimo naši představivost. Lze si to ale představit ve zjednodušené variantě dvourozměrného Prostoru zakřiveného do třetího. Takže dvourozměrná membrána – plocha. Pokud se v ní objeví větší množství energie, tak se prohne. Udělá se důlek. Prostor ale není jednolitý. Je to síť s oky. To znamená, že v tom průhybu budou oka natažená. Budou větší. Předivo bude v tom důlku řidší. Na okraji důlku jen trochu a čím blíže ke středu, tím budou oka větší. Uprostřed toho důlku bude tedy ta energie, která má ten průhyb na svědomí. Rozvibrované předivo, které vnímáme jako hmotu. Třeba slunce, nebo planetu. Pokud se tedy bude něco pohybovat v tom důlku, tak dojde k tomu, že to bude puzeno ke středu. Ale není to přitahováno tou hmotou uprostřed, ale vytlačováno z okolního hustšího Prostoru do toho řidšího. Gravitace tedy není silou přitažlivou, ale přítlačnou. Klesající gravitace se vzdáleností odpovídá postupnému zakřivení toho důlku a odpovídá jak reálnému pozorování, tak nynějším teoriím. Černá díra je extrémní případ, kdy zakřivení prostoru je tak velké, že to prostřední oko v tom důlku je nataženo třeba na dvacet kilometrů, a ta energie, která to zakřivení způsobuje, je tak zhuštěná, že se vejde do toho oka. Vznikne tak dvacet kilometrů velká koule kvantového prostoru o obrovské energii. Povaha energie v kvantovém prostoru pravděpodobně není vibrační, ale tichá. Interakce s Prostorem je tedy omezena na jeho zprohýbání, ale nijak ho nerozvibrovává. Nevysílá světlo ani jiné záření. Světlo, které narazí do té koule, předá svojí energii do kvantového prostoru, který nemá povrch, od kterého by se mohla nějaká část odrazit, a tak je pohlceno zcela. Dále je zajímavé si uvědomit rozdíl mezi gravitačními vlnami a světlem. Světlo je vibrace Prostoru v rámci jeho tří rozměrů. Gravitační vlna je šířící se vibrace Prostoru, kdy to vibruje do čtvrtého rozměru. Pro běžný život to je vcelku jedno, jestli nás to k zemi přitahuje nebo přitlačuje. Snad časem správné pochopení gravitace půjde využít k něčemu užitečnému.
Velký třesk. Rozvinutí Prostoru a Času. Mechanismus toho procesu jsem již popsal. Nelze tedy na velký třesk pohlížet jako na výbuch něčeho velmi malého a hmotného, který rozmetal hmotu do celého vesmíru během okamžiku. To by se ta hmota musela pohybovat nadsvětelnou rychlostí, a pak se na příslušném místě zastavit. To ve standardním pohledu na vesmír odporuje jinak všude platným zákonitostem. Šlo tedy o rozvinutí Prostoru samotného. Rozvinutí Času teorie velkého třesku neřeší, tak se budeme věnovat jen Prostoru. Rozvinutí se odehrálo v kvantovém světě, takže nebylo limitováno rychlostí světla. Při poslední fázi rozvinutí do třetího rozměru si už v sobě Prostor nesl nějaké vibrace z dvourozměrné fáze. Takže čerstvě rozvinutý Prostor již od začátku na určitých místech vibroval – na určitých místech byla hmota. K tomu ještě při rozvinutí zabral část té kvantové polévky. Pohltil oblasti energie, které se tam zrovna nacházeli. Tyto oblasti zachycené do přediva Prostoru se také projevily jako hmota. Vesmír tedy obsahoval hmotu v celém svém objemu hned od začátku své existence. Od té doby se hněte, transformuje a organizuje do vyšších struktur podle zákonitostí tohoto světa.
Jsou ještě otázky k počátku i konci. Byl ten proces od dvou nularozměrných bodů dílem okamžiku, nebo každá fáze trvala miliardy let? Pokud ten proces byl okamžitý, tak by to znamenalo, že stabilní je jen kombinace trojrozměrného Prostoru s čtyřrozměrným Časem okolo. Až by došlo k nestabilitě našeho Prostoru a došlo by k další fázi, tedy rozvinutí do čtvrtého rozměru, tak by následovalo okamžité rozvíjení do dalších a dalších rozměrů, až by to celé zkolabovalo a vrátilo se to do oproti začátku změněné formy energie v kvantové polévce. Pokud to šlo postupně, tak se Prostor časem rozvine do čtvrtého rozměru, rozvibruje se do pátého, a nastanou opět miliardy let vývoje v novém složitějším světě.