Koncept RAJ - Já
Součást Jsoucna je i Já. To má svojí samostatnou zvláštní pozici. Je to Pozorovatel v nás. Uzavírá náš trojlístek. Prostor, Čas, Pozorovatel. Naše tělo včetně síly, pocitů, slov, myšlenek a dalšího. Naše energie, náš energetický otisk v Čase, který se také skládá z otisku těla, síly, pocitů, slov, myšlenek a dalšího. A naše Já, skrze které pozorujeme sebe a okolí. Jeho hlavním nástrojem je pozornost. Já potřebuje výchozí bod, z kterého pozoruje. Ve struktuře Jsoucna si tedy může vybrat tělo, nevědomí, podvědomí, vědomí, některý energetický otisk v Čase těchto částí, pouto mezi naší podobou v Prostoru a v Čase, případně celkový nadhled. Tam kde se usídlí, tam to bere jako výchozí bod. Výchozí úhel pohledu. Pohledy ostatních částí Jsoucna bere jako pomocné, doplňující, informativní. S tou částí, kde se usídlí, se Já identifikuje. Já jsem mé tělo. Moje životní síla. Moje pocity. Moje myšlenky. V případě nadhledu se identifikuje jako celek.
Lidstvo je aktuálně ve fázi posouvání pozorovatele z podvědomí do vědomí. Jde o posun celkový, z pohledu lidstva. Není to tak, že všichni to mají nějak, a časem to budou mít všichni jinak. Platí Gaussova křivka. Posouvá se její vrchol. Ve společnosti jsou obsažena všechna umístění Já. Jen je rozdíl v četnosti výskytu.
Pro pochopení je ještě potřeba načrtnout evoluční linku umístění Já. Neživá hmota. Třeba kámen. Nemá možnost vnímat okolí. Pozornost Já je plně soustředěna do sebe. Přebývá v Teď. Pokud se někdo chystá do něj bouchnout kladivem, tak o tom do momentu úderu neví. Nevytváří rozhodnutí, na nic se nepřipravuje. Jen je. V momentě úderu pozoruje, jestli to ustojí, nebo se rozpadne. Jak to dopadne, je věcí zákonitostí tohoto světa. Nemá možnost to ovlivnit. V živé hmotě se Já postupně evolučně posouvá jednotlivými úrovněmi Vědomí. Od jednorozměrného nevědomí po poslední novinku trojrozměrné vědomí. Pozornost je rozdělena ven a dovnitř. Podle složitosti organizmu je odvislé, kolik informací o okolí a o sobě má. A do jaké míry umí ovlivnit budoucí vývoj. Dosáhnout svého cíle. Nerozpadnout se, přežít, koupit si auto. Míra úspěšnosti je úzce spjatá s hloubkou poznání zákonitostí tohoto světa. Čím lépe chápu, jak to funguje, tím spíše se vyvaruju scénářů, které končí úderem kladiva. Případně udělám taková opatření, abych se po tom úderu nerozpadl.
Zákonitosti tohoto světa jsou jednotné. Takže skrze pozorování a uchopování okolí lépe chápu sebe. Skrze pozorování a uchopování sebe lépe chápu okolí. Na úrovni jednotlivce Já volí tu část Vědomí, kde předpokládá největší úspěšnost plnění cílů. Ostatní úrovně vědomí má pak jako poradní. Další fáze umístění Já, je střídavá pozice. Jednotlivá umístění nejsou řazena hierarchicky. Jsou na stejné úrovni. Já střídavě kouká na svět a sebe z nevědomí, podvědomí, vědomí, nadhledu atd. Má vícero úhlů pohledu, které pak skládá do komplexnější představy. Poslední fází je, když všechny úhly pohledu vnímá najednou a skládá z nich tu komplexní představu průběžně. Stejně jako když máme dvě oči a z dvou dvourozměrných obrazů skládáme náš třírozměrný pohled.
Cílem je plné pochopení sebe, což nám umožní plné upření pozornosti ven. To plné pochopení je ale ještě daleko. Prostor i Čas je zakřiven do čtvrtého rozměru. Pro plné uchopení se tedy bude muset rozvinout další úroveň našeho Vědomí. Nadvědomí, které bude mít čtyřrozměrnou povahu. Hlavní komunikační prostředek již nebude slovo, ale pravděpodobně nějaká energie. Něco co bude mít širší škálu než slova a posune nás to k větší jednoznačnosti v komunikaci. Evoluční cykly jsou ale pravidelné. Nyní jsme na začátku cyklu vědomí. Do rozvinutí další úrovně máme tedy několik set tisíc let čas. Jak to bude vypadat, nás tedy nemusí trápit. Máme dost starostí s uchopením vědomí a trojrozměrností tohoto světa.
Z pohledu lidstva jako celku, které má v určitém smyslu také své Já, tak to potřebuje mít Já jednotlivců, ze kterých se skládá, umístěno ve všech možných pozicích jsoucna. Může tak poskládat komplexnější pohled na svět i sebe.
Já je součástí veškerých forem jsoucna. U jedno a dvourozměrného uvažování ho ale není potřeba vnímat. Takový tvor vnímá své potřeby, případně potřeby svého spolupracujícího okolí. Vnímá svoje tělo ve smyslu fyzického vymezení. Pozná, že jeho noha není k snědku, i když je z masa. Definovat Já ale k ničemu nepotřebuje. To přijde až s problematikou celku. Jakmile potřebuji uspořádat vztahy mezi celky, skládající se z jedinců, tak už se bez uchopení Já neobejdu.
Náhled na to, kde mám své Já usídleno je trochu ošidný. Ostatně jako všechny náhledy na sebe sama. Lehce se může stát, že máte Já v podvědomí spojeného s pocity. Tam se vám odehrává ten hlavní rozhodovací proces a vědomí pak tou racionalitou jen prezentujete, obhajujete či zdůvodňujete to hlubší pocitové rozhodnutí. Pokud to tou racionalitou obalíme dostatečně, tak můžeme nabýt dojmu, že jsme racionální lidé s Já ve vědomí. Jenže v tomto případě je ta racionalita trochu gumová, trochu uzavřená před jinými pohledy a neobjektivní. Což si většinou nepřipouštíme. Potřebujeme to napasovat na již rozhodnutou věc, a tak to přiohneme, něco nevnímáme, jen aby to tak nějak dávalo smysl. Při zkoumání jak to mám lze použít takový test. Někde v klidu si zavřete oči a soustřeďte se na svoje tělo. Začněte opakovat – Dej mi ano. Po chvilce to změňte na – Dej mi ne. Takto to po přiměřených chvilkách střídejte a vnímejte pocity v těle. Pravděpodobně to bude jen slabý pocit, ale měli byste identifikovat dvě různá místa v těle, kde cítíte ano a ne. Pokud to bude v oblasti břicha, tak je Já v nevědomí. Oblast hrudi je podvědomí a oblast hlavy je vědomí. Tam kde to cítíte, se odehrává ten hlavní rozhodovací proces. Ostatní úrovně jsou poradní. Nabízí se otázka co s tím zjištěním. Někam to posouvat bude spíš komplikovanější disciplína. Spíš jde o pochopení sebe sama a hledání jak s tím mým nastavením prožít spokojený život.
Mužská energie a Já je spojeno s Prostorem. Volí tedy mezi nevědomím, podvědomím a vědomím. Na svět pohlíží z Prostoru. Své konání činí přímo skrze energii v prostoru. Skrze hmotu, světlo, slovo, myšlenku….. Pohybuje se v euklidovské geometrii. Jsem v bodu A, do bodu B se dostanu tudy. Mám věc, udělám s ní sérii operací a vznikne to, co chci. Vše je přímočaré. Proměna mění podstatu věci. Prostor je to, kde jsem a co jsem. Čas je něco vzdáleného co na vše působí.
Ženská energie a Já je spojeno s Časem. Volí tedy mezi otisky nevědomí, podvědomí a vědomí v Čase. Na svět pohlíží z Času. Své konání činí nepřímo skrze energii v Čase, která následně působí na prostor. Skrze energii a informace ovlivňuje dění v Prostoru. Toho se nemůže přímo dotknout. Obepíná ho. Pohybuje se v neeuklidovské geometrii. Oproti Prostoru to má různé zvláštnosti. Třeba když plivnete před sebe, může vás to trefit ze zadu. Trojrozměrný povrch čtyřrozměrné koule….. Mám nějakou energii a do jiné se dostanu takto. Ovlivním toto, udělá to tamto a tím dosáhnu toho, co chci. Vše je cyklické. Proměna nemění podstatu věci, je to jen v jiné fázi. Čas je to, kde jsem a co jsem. Prostor je něco vzdáleného na co se dá působit.
Já pracuje s Prostorem i Časem, jen jde o to, kde zvolí výchozí bod svého pohledu. Tam kde se zabydlí, se pohybuje přirozeně, intuitivně. Tam to vlastně nepotřebuje uchopovat. Prostě tam je. Ten druhý pohled ale nějak uchopit potřebuje. Bez uchopení se v něm neumí pohybovat. Intuitivnost v tom domácím prostředí umožňuje racionalizaci. Motivace k ní ale není ve smyslu, když to racionálně neuchopím tak jsem ztracen. Pohybovat se v tom a pracovat s tím umím i intuitivně. Racionalizace mi ale umožní dohlédnout dál a hlouběji. Zefektivní moje konání. Také mi umožní lépe a podrobněji uchopit sebe sama. V neposlední řadě poskytne návod našemu protějšku, jak uchopit ten druhý pohled, kde je bez pochopení ztracen. Racionalizace je také bezpodmínečně nutná pro jakékoliv technické využití. Pokud muž a žena mají společný cíl, tak spoluprací mají možnost poskládat komplexnější pohled, a tudíž i efektivnější řešení kudy na to, než každý sám za sebe.
Aktuálně je racionalizace v silné nerovnováze. Je to dáno tím, že společenské uspořádání prosazuje nadřazenost mužů nad ženami. A to od počátků rozvinutí vědomí. Tedy celou dobu co racionalizace probíhá, je mužským viděním světa směřována na Prostor. Vědomí se rozvinulo díky potřebě uspořádávat vztahy mezi celky. Předcházelo tomu tedy dlouhé období válek a mezikmenového násilí. V té době lidstvo udělalo zkušenost, že rovnoprávnost mezi mužem a ženou vede k „nízké“ porodnosti. V období generace trvajících válkách zkombinovaných s nulovou lékařskou péčí, která se rovná vysoké dětské úmrtnosti, by rovnoprávně uspořádaný kmen nutně zaniknul. Lépe řečeno, všechny zanikly. Kompenzovat vysoké ztráty může zase jen vysoká porodnost. A tu zajistí nerovnoprávné uspořádání ve prospěch mužů. To co kdysi bylo nutností k přežití, se stává z pohledu celku vážný problém. Celosvětová míra porodnosti je dlouhodobě neudržitelná. Je potřeba dosáhnout trvale udržitelného stavu. To přirozeně zajistí rovnoprávné uspořádání společnosti. Pokud se lidstvo nevydá touto cestou, tak nastane další přirozená alternativa, která se pokusí tento z globálního pohledu neudržitelný stav narovnat. Globální válka s obrovskými ztrátami na životech, kombinovaná s globálními pandemiemi mimo kapacitu současné lékařské péče. Další problém té nerovnováhy racionalizace je, že jsme do průmyslové revoluce nakráčeli plni sebevědomí, ale s jedním okem zavřeným. Řítíme se obrovskou rychlostí někam, kde vnímáme jen půlku problematiky. Prostoru jakžtakž rozumíme, ale Času vůbec. Máme dojem, že jsme pilot formule jedna, který má adrenalinem vyšponované smysly na maximum. Dokonale ovládá stroj, každou zatáčku vybere. Neuvědomujeme si, že jsme namachrované neúplné něco, s jedním okem zavřeným. Půlku zatáček vůbec nevidíme. Tudíž se ani nepokoušíme je vybrat. A i do těch co vidíme, jedeme často nepřiměřeně rychle. Globální problém, má globální zpětnou vazbu. Tak uvidíme, jak z toho vybruslíme.
Ženská racionalizace je často označována za něco nereálného. Ze strany mužů to je jednak snaha udržet si své „nadřazené“ postavení, a druhak to vychází z letité snahy napasovat tu svojí racionalizaci na něco, co funguje jinak. Ze strany žen, jde o mýlku. Oni vědí, že ta mužská racionalita na ně napasovat nejde. Cykličnost, informace, energie, náboj, nálada. To všechno se špatně uchopuje tou přímočarostí. Vžil se ale mylný závěr, že hlava, logika, racionálno je věcí mužů a ženy jsou spojeny se srdcem, pocity, intuicí. Podvědomí má momentálně sice k problematice Času blíže, ale současné problémy řešit neumí. Je to nad jeho možnosti, bez ohledu na to, jestli to je podvědomí mužské či ženské. Je potřeba, aby ženy akceptovaly aktuální stav tak jak je, přijaly tu výzvu a vrhly se do racionalizace Času, svého vidění světa a sebe. Rovnováha nenastane tím, že mužům vysvětlíme, že jejich vidění světa je špatné. Ani snahou o rovnováhu mezi srdcem a hlavou. Ženy musí dohnat ten skluz v racionalizaci, abychom jako lidstvo získali vyvážený racionální pohled na svět. Muži by měli velmi přibrzdit ten svůj rozlet, a maximálně je podpořit. Ne jim do toho kecat. Spíš jim k tomu vytvořit prostor a technické zázemí. Z rovnováhy vědomí budou profitovat všichni.
Já v průběhu lidského života prochází vícero etapami. Pokud nejsou deformované, brzděné či urychlované, tak ve svém přirozeném rytmu trvají dvanáct let. Cílem je, abychom na konci získali komplexní pohled na svět. Máme trojrozměrné uvažování. To jsou tři různé pohledy na věc. Tři různé zájmy. Zkombinované do jednoho komplexního pohledu. Abychom s tou trojrozměrností mohli pracovat, tak potřebujeme ty tři pohledy dobře znát. Ačkoliv celý život používáme všechny tři, tak v jednotlivých obdobích je vždy jeden pohled hlavní a víc ho zkoumáme a poznáváme. Každé dvanáctileté období je ještě rozděleno na půlku. První půlku zkoumáme, jak to funguje a kde jsou hranice. To jde nejlépe revoltou, vzdorem, naschvál to udělám špatně, jinak než ostatní. Ihned se dozvím, jak to mám dělat správně. To nemusí znamenat, že mne někdo postaví do latě. Prostě vidím, že to nefunguje. Občas dostanu i vysvětlení Proč. Také si osahám hranice, kdy to je již přes čáru, a kdy to je ještě tolerované. V druhé polovině období, kdy už Vědomí má určitou představu jak to funguje a vytvoří si nějaké hranice, je ke zkoumání k čemu to je dobré a co se s tím dá dělat. Vědomí si touto aktivní fází ověří, že to pochopilo dobře, použitelně, a ještě tou vlastní aktivní zkušeností tu problematiku doladí do funkčnosti, aby to mohlo odškrtnout jako prozkoumané, ověřené, použitelné, a mohlo přejít do další fáze.
Od narození do dvanácti. Jednorozměrný pohled. Já chci. Práce s životní sílou. Nevědomí. Utváří se vztah k sobě. K já. Samostatnost. Postoj utvořený vlastní zkušeností s odpovídající zpětnou vazbou je vždy pevnější než sešněrovaný, nalinkovaný vysvětlený okolím.
Dvanáct až dvacet čtyři. Dvourozměrný pohled, kdy to já je potlačeno, a důležitý je pohled a zájmy okolí. Okolí chce. Práce s pocity. Podvědomí. Utváří se vztah k okolí. Prospěšnost. Špatně ukotvené Já z první fáze je plné pochybností o sobě díky porovnávání se s ostatními. Dobře ukotvené Já toto řešit nemusí, ale potřebuje pochopit a najít svojí pozici ve společnosti. K tomu se plně věnuje zkoumání problematiky vztahů s okolím. Do osmnácti revolta, průzkum, hranice. Pak vytváření pokud možno stabilních vztahů osobních, pracovních, společenských. Ukotvení do společnosti.
Dvacet čtyři až třicet šest. Trojrozměrný pohled, kdy já a vztahy jsou potlačeny a důležitý je celek. Celek, který má nějaký cíl, a jedinci tam patřící, se snaží přispět k tomu, aby bylo toho cíle dosaženo. Revolta v tomto období není tak výrazná, protože problematika celku není ještě pevně ukotvena. Tak vlastně není proti čemu revoltovat. Víc jde o zkoumání a prožívání této problematiky. Snažíme se držet ten celek, i když to já a vztahy nejsou optimální. V této fázi je důležitý ten celek a ostatní je něco, nad čím se dá přimhouřit oko.
Třicet šest až čtyřicet osm. Plnohodnotný dvourozměrný pohled v já a vztahy. Potřeba udržet celek není tak intenzivní. Hledáme rovnováhu mezi mými potřebami a potřebami mého spolupracujícího okolí. Potlačovat svoje potřeby pro dosažení nějakých potřeb mého okolí není uspokojující. Sobecky jet na sebe také není ono. Hledáme řešení, kdy jsem spokojen já i mé okolí. K tomu ještě patří problematika vztahů mezi celky.
Čtyřicet osm až šedesát. Plnohodnotný dvourozměrný pohled v já a celek. Vztahy jsou upozaděny a hledáme řešení, kde budu já a zastřešující celek v souladu. A celek bude mít ukotvenou identitu vůči ostatním celkům. Hledání fraktálové struktury, kdy jedinci tvoří menší celky a ty tvoří zastřešující celek.
Šedesát až sedmdesát dva. Plnohodnotný dvourozměrný pohled ve vztahy a celek. Já je upozaděno a hledáme uspořádání celku, kdy spolupracující jedinci směřují za společným cílem zastřešujícího celku.
Sedmdesát dva až osmdesát čtyři. Plnohodnotný trojrozměrný pohled.
Toto je ideální teoretický scénář. V realitě jsou jednotlivá období z různých důvodu pokřivena, zkrácena, prodloužena, nenaplněna.
Přesné vymezení a uchopení Já, je zatím trochu v mlze. Tím že nemáme uchopen Čas a náš otisk v Čase, tak spíš jde o intuitivní odhad co patří do Já, které je mimo Čas a Prostor, a co do našeho otisku v Čase. Každopádně je jednoduší se vrhnout na pochopení Času, a to co tam nebude patřit, přiřadit k Já, než naopak.
S problematikou Já je úzce spjatá otázka zrození a smrti. Přednost má smrt. Ta nastane. Zrození být může a taky nemusí. Je potřeba si tu smrt rozdělit na tři oblasti. Tělo, otisk v Čase a Já. Ohledně těla to je již celkem jasné. Zetlí a vrátí se do koloběhu přírody. Dá se to urychlit žehem, nebo zpomalit balzamováním. Nicméně, prach jsi a v prach se obrátíš, platí. Ohledně našeho otisku již tak jasno není. Určitě bude platit obdobný proces jako s tělem. Energie koncentrovaná v tom malém prostoru našeho otisku přestane držet pohromadě. Rozprostře se do okolí a ovlivní ten společný prostor, ve kterém ty naše otisky jsou. Zúrodní předivo Času. Jenže lidstvo má přes některé jedince zkušenost, že se může u člověka objevit záblesk dob minulých. Některé děti si přinášejí na svět vklad z minulých životů mimo rodinnou genetickou linku. Zatím o tom objektivně neumíme říct téměř nic. Ani nevíme, jestli to je občasná anomálie, nebo zda to je běžné a jen si to neuvědomujeme. Jsou různé možnosti, jak by to mohlo fungovat. Nezbývá než ty možnosti pojmenovávat, zkoumat a tříbit ty pravdivé. Jedna varianta je, že náš otisk na základě pevného vědomého rozhodnutí zůstane kompaktní i po smrti a dokáže se následně spojit s nově vzniklým životem. Obohatí ho svojí energií v podobě nastřádaných informací. Je ale možné, že toto není možné, stejně jako není možné uchovat mrtvé tělo a propojit ho s novou „duší“. Další varianta je, že to jde skrze Já, které je mimo Čas a Prostor a má také svojí energii. Tam je zase otázka, jak moc dokáže uchovávat vzpomínky a zkušenosti spojené s naším Vědomím. Jestli jen do nového člověka nepřispívá svojí specifickou energií. Svým akordem, náladou, povahou té energie bez jednotlivých informací. Pochopení Času je to, co nás v této otázce posune. Až budeme vnímat Čas, tak uvidíme procesy tam probíhající. Poznáme co je a co není možné. Některé lidské zkušenosti nám to vysvětlí a to nevysvětlitelné zbude na Já. Uchopení našeho Já, našeho pozorovatele v nás, a jeho vztah k celkovému Pozorovateli, bude běh na trochu delší trať. Zatím bych to nechal v oblasti víry.
Regrese a vhledy do minulých životů. Může se vám to přihodit, ale bral bych to jako naprostou anomálii. V drtivé většině případů jde o interpretaci nějakých přebraných vzorců ve vašem Vědomí. Například vaše prapraprapra… babička prožila nějakou intenzivní zkušenost, ze které vytvořila vzorové řešení, vzorovou reakci, vztahový vzorec…. To se předávalo přes generace až k vám. Vy to máte uloženo někde ve Vědomí, a tu propojku na prvotní zážitek nevnímáte. Je tam jen – Takto se to dělá. Pokud to potřebujete zvědomit a pracovat s tím, tak pro mysl je nejjednodušší to obalit smyšleným příběhem, ve kterém bude ten vzorec uchopitelný. Něco, jako kdybyste zadali umělé inteligenci vytvořit příběh na – dvěstě padesát let zpět, milostný trojúhelník, jeden bohatý, druhý chudý, láska s chudým, rovná se neštěstí v bídě. Vědomí i umělá inteligence vám bez problému vytvoří příběh. V něm můžete identifikovat ten vzor a zvážit, zda chcete, aby nadále ovlivňoval váš život. Nejedná se ale o autentický příběh vašeho předka. Nejedná se ani o váš minulý život.
Klinická smrt. Často popisována jako cesta tunelem, touha žít, světlo, proběhne vám před očima váš život. O smrti to neříká nic. Je to okamžik, kdy se vám po zástavě srdce opět rozproudí krev. Mozek, který byl již povypínaný se postupně začíná opět zapínat.