Koncept RAJ - Tak různě
Často se stává, že tu část, se kterou se Já identifikovalo, ve které se usídlilo, člověk nechce měnit. Bojí se, že změnou nabourá svojí integritu. Nabourá to, kdo je. Po změně by to už nebyl on. Pak je na výběr. Můžete přijmout sebe, takového jaký jste, a smířit se s tím špatným, co vám vaše nastavení občas přináší. Nebo se na sebe podíváte z nadhledu. Já nabere mnohem širší rámec. Tu problematickou část začnete vnímat jako jednu z mnoha a pokusíte se jí změnit k lepšímu.
Láska. Je to zpětná vazba našich třech úrovní Vědomí, že tento člověk je to ono. Nevědomí to dá vědět tím, že nás přítomnost toho člověka nabíjí životní energií. Podvědomí se ozve skrze pocity. A vědomí k tomu vytvoří racionální myšlenku. Většina lidí ale nemá ty tři úrovně v jednotě, a tak se stává, že jednotlivé úrovně dávají protichůdné zhodnocení. Posuzuje se to podle vztahových vzorců, které jsme nabrali v dětství. Hledáme co největší shodu. Pozitivní shoda je lákavá, i když ty vzorce nejsou objektivně funkční. A nemusí se jednat jen o lidi z nefunkčních rodin. Stačí, že rodiče měli ten vztahový vzorec ne úplně ideální, ale díky dalším nastavením ve Vědomí to fungovalo dobře. Vy ale to okolní nastavení můžete mít jiné. Pak se stane, že vás lákají vztahy, ve kterých po čase nejste spokojeni. V tom případě se vyplatí si ty vzorce zvědomit a trochu se v nich pohrabat.
Hodně vzorců přebíráme od rodičů. Pokud některé považujeme za nefunkční, a vymezíme se proti nim, tak Vědomí často změní jen formu, a ne ten vzorec. Člověk pak nabude dojmu, že to dělá jinak a toho nešvaru se zbavil. Struktura toho vzorce ale zůstane. V jiném prostředí a jinak pojatá nabude jinou formu. Nešvary a důsledky toho vzorce ale přijdou obdobné. Ke změně vzorce nestačí se jen vymezit. Musíte ho pochopit.
Nemoci těla. Je mnoho negativních vnějších vlivů, které působí na naše tělo. A máme imunitu, která má nástroje a postupy, jak si s těmito vlivy poradit. Cílem je, vystavovat se těmto vlivům co nejméně, a mít imunitu dostatečně v pořádku, aby si s tím co potkáme poradila. Naše vzorce, podle kterých žijeme, se samozřejmě promítají i do imunity a celkového stavu těla. Pokud na něco v životě nereagujeme, nebráníme se, nebo naopak reagujeme nepatřičně moc, tak se tyto vzorce objeví i v imunitě. Pokud něco v těle nepoužíváme, tak to chátrá. Pokud to přetěžujeme, tak to chátrá taky. U tohoto krom objektivní míry zátěže, také záleží co si o tom myslí naše Vědomí. Když ta zátěž bude objektivně přijatelná, ale nějaká část Vědomí si o tom bude myslet, že se přetěžuje, tak se tělo zachová, jako by to přetížené bylo. Příliš optimistická mysl občas narazí na objektivní meze.
Nemoci mysli. Naše Vědomí je spokojeno, když má cíl, a ví jak k němu směřovat. Čím víc se vzdalujeme tomuto stavu, tím víc nepříjemné to je. Schopnost zvolit cíl, a když jich je víc, tak i jasnou hierarchii, je základ. Schopnost směřovat za cílem vyžaduje schopnost vnímat realitu s tím související, chápat ji a mít představu, jak s tím pracovat. I nejbystřejší člověk nemá plný vhled a znalosti. Takže jde o to, připustit si svojí míru omezenosti, a k tomu hledat odpovídající cíle, které jsou v mých možnostech. Sebehodnocení má smysl jen v souvislosti s posouzením dalšího kroku, který musím udělat. Je v mých schopnostech, nebo musím ještě potrénovat, více zjistit, více pochopit? Sebehodnocení jaký jsem je klam, který vzniká dvourozměrným viděním světa, které ale uchopujeme již trojrozměrným vědomím, které se mylně soustředí na hierarchii a ne na směřování k cíli.
Závislosti. Na všem příjemném lze vypěstovat závislost. Pokud to přeroste zdravé meze a začne nám to nabourávat běžný život, tak je potřeba s tím něco dělat. Pokud to nedokážeme omezit na přijatelnou mez, tak nezbývá než si to zakázat a vyhýbat se tomu.
Nedělej to, nebo přijde trest. Nebo. Pokud budeš dělat toto, tak to způsobí, že se rozčílím a bude to nepříjemné. Skoro to samé, ale dopad na způsob uvažování značný. Stejně tak. Jsi čuně. Nebo. Jsi umazaný, to není pěkné, lepší je být čistý.
Můžu si za to sám? Většinou se tato otázka pokládá u toho špatného, co nás potkalo. Neškodí se občas takto zeptat i u toho dobrého co nám život přináší. Čistě teoreticky si za všechno můžu sám. Buďto jsem se tomu nevyhnul, nebo jsem si to nadrobil vlastním přičiněním. Jenže co když mé vnímání světa je omezeno a já jsem netušil, že něco takového může přijít? A co když nedokážu domyslet důsledky mého konání, a ono to dopadne jinak než bych chtěl? Špatný odhad situace a svých schopností je častý jev. Hledání viny u ostatních mne nikam neposune. U ostatních můžu zkoumat procesy, které k tomu vedly, tak abych příště tomu lépe rozuměl, uměl s tím lépe pracovat, nebo se tomu včas vyhnul. Ale nejvíce toho lze udělat u sebe. Poučit se a příště to udělat lépe. Na světě se děje mnoho zlého. Ovlivnit to můžeme jen občas. V ostatních případech nezbývá, než se naučit v tom žít. U situací, které nemají druhý pokus, můžete své poznání předat někomu dalšímu, aby on to zvládl.
Sekačka. Kdy můžete říct, že rozumíte tomu, jak funguje? Někomu stačí, že chápe, že se dá nastartovat, běhat s ní po zahradě, a výsledek je posekaná tráva. Někdo potřebuje vědět, že tam je motor a nůž, který se točí. Ale jde jít daleko hlouběji. Mechanika motoru a převodů. Co se děje na chemické úrovni ve spalovacím motoru. Struktura materiálů. Jde to zkoumat i na kvantové úrovni. Bez ohledu jak moc sekačce rozumíte, tak stejně je podstatné, jestli se zvednete a jdete tu zahradu posekat. Na to vám stačí ta první úroveň pochopení. Hlubší poznání sekačky vám umožní třeba vytvořit efektivnější stroj. Nebo skrze širší pochopení světa, nabytého díky studiu sekačky, dojdete k závěru, že vlastně nechcete zahradu sekat každý týden. Že tam necháte luční kvítí. Na většinu aktivit v životě stačí základní pochopení. A poznávat svět se dá skrze cokoliv.
Plné chápání něčeho bez akce má stejné důsledky jako téměř nulové chápání bez akce.
Různé teorie. Například lidská zkušenost, že občas někdo má přímé spojení s nějakým svým blízkým člověkem. Jemu se něco stane a ten druhý v ten okamžik to pocítí a ví, o co jde, ačkoliv jsou od sebe velmi vzdáleni. Nestává se to často, ale tu a tam jo. A teď jak to vysvětlit. Pokud tomu potřebujete dát jen nějaké pojmenování, tak abyste o tom prožitku dokázali mluvit s ostatními, a navzájem si rozuměli, o čem je řeč, tak stačí jakákoliv teorie, na které se domluvíte. Objektivní vazba na realitu není třeba. Třeba vnukl mi to Bůh. Ty dvě duše mají nějaký telefon. Zařídili to andělé. Pokud ale jste zvídavější, budete tento jev chtít pochopit, naučit se s ním pracovat, nebo ho nějak využít technicky, tak už musíte hledat teorie, které mají oporu v realitě. Pustit uzdu fantazii, vytvořit různé varianty a ty pak zkoušet a ověřovat, až jedna bude funkční. Například že spojení je mezi tělem jednoho a otiskem v Čase druhého, kde mezi tím je kvantová polévka a tudíž to není omezeno rychlostí světla. Informaci obdržíte hned. Nebo že každý člověk má takovou obdobu magnetického pole. Kdy póly jsou temeno hlavy a rozkrok. Siločáry jsou kružnice procházející oběma póly a člověk může vnímat, co se na té siločáře děje. Jen čím větší kružnice, tím jemnější energie. Jak bude vypadat skutečně funkční teorie na tento jev, teprve uvidíme.
Peníze reprezentují lidskou důvěru. Před nimi byl směnný obchod. Z ruky do ruky. Jenže to nestačilo. Dej mi chleba a já ti zítra přinesu rybu. Abys mi věřil, že na to nezapomenu, dám ti do ruky něco, co mi vrátíš, až tu rybu přinesu. Třeba hezký kamínek, nebo kus zlata. Tím vzrostla důvěra mezi lidmi a obchod se stal pružnější. Umožnilo to vyměnit víc věcí než z ruky do ruky. Čím víc peněz je v oběhu, tím pružnější systém je. Ale ta důvěra lidí roste pomalu, a když se to přežene s tou pružností, tak zmizí a systém zkolabuje. Dlouho byly peníze vázány na zlato. Množství vykutaného zlata tak akorát stačilo na to, co ta důvěra snesla. Pak to ale nestačilo. Bylo potřeba obchodovat víc a také vytvářet obří balíky peněz na velkolepé projekty. Momentálně peníze nejsou ničím kryty a rovnováhu mezi důvěrou a objemem peněz ladí ekonomové. Systém je hodně pružný, umožňuje nám to létat do vesmíru, stavět obří elektrárny, produkovat léky a realizovat všechen ten globální obchod. Je lepší tomu věřit a využívat výhod té pružnosti. Bez důvěry to padne na hubu a bude to sakra bolet. Pokud se vám nelíbí, jak je dnešní svět rozjetej, tak omezte svoji spotřebu i produkci, s tím si systém poradí lépe. Udržte si ale důvěru v peníze. Zpomalí to, ale nezkolabuje.
Kvantová fyzika. Zkoumá interakci mezi kvantovou polévkou a Prostorem. Snad skrze ni dosáhneme na Čas. Kvantová polévka je mimo Čas a Prostor a není jasné, jestli je konečná a pravidla podle kterých funguje, jsou zvláštní. Hledat v tom nějakou inspiraci pro osobní růst, nebo pro strukturování společnosti, je zatím mimo. Teď je potřeba pochopit Čas a jeho propojení s Prostorem.
Virtuální realita. Problém starý jako lidstvo samo. Je k tomu pohádka, jak Honza kouká na zajíce v křoví, zasní se, jak ho vymění za to a to, až se provyměňuje ke koníkovi. V nadšení zavolá hyjé a zajíc uteče. Říká to, že když budete ve fantazii bez vazby na realitu, tak budete mít prd. Čím větší fantazie, tím lákavější to je. Fantazie má úzkou spojitost s bystrostí. Kdo měl dříve velkou fantazii, tak měl i odpovídající bystrost, která mu umožňovala tomu čelit. Dnes je bezbřehá fantazie dostupná všem skrze počítače, filmy, hry a kdo ví co ještě. A musí tomu čelit i ti méně bystří. Když tomu budete věnovat moc pozornosti, tak v realitě budete mít prd.
Umělá inteligence. Úžasný nástroj s obrovskou výpočetní kapacitou. Analýza složitých systémů, obrovských dat, rozpoznávání, vyhledávání, to vše je super. Tvoření – proč ne. Ale problematika co řeší lidé mezi sebou a společenské jevy, tam to chce opatrně. Vychází sice z velkého množství dat, ale tu pestrost zprůměrovává, odhaduje, co by tak běžný člověk udělal. Ale není zajímavé, co by udělalo milion běžných lidí. Zajímavé je co udělá ta pestrost v milionu lidí. Navíc nemá vlastní zkušenost a vychází jen z těch předaných. Ty jsou mnohem méně komplexní než ty vlastní. To co si z prožité zkušenosti uvědomujeme a jsme schopni předat, je jen malá část. Člověku, který by seděl doma a jen četl knížky o světě, byste v reálném životě moc šancí nedali. AI toho sice přečte hodně, ale princip je stejný. Je to šikovný nástroj a je potřeba mu najít to správné užití.
Lenost je vlezlá potvora a je potřeba s ní bojovat. Bezbřehá pracovitost je úplně stejná potvora a je potřeba ji držet na uzdě.
Spolupracující pestrost je efektivnější, než spolupracující jednota.
Je to složitý do té doby, než to označíte za jednoduchý.